Dům č.p. 70 v BoleticÍch, který je dnes hlavní budovou výchovného ústavu, měl za sebou dlouhou historii již v předtím, než začal být využíván k výchovným a školským účelům. 

Počátek této historie je spojen s industrializací Boletic a s rakouskou průmyslnickou rodinou Haardtů, kteří již v roce 1858 založili firmu na výrobu kovového a smaltovaného zboží. Jeden z členů této rodiny, c.k. nadporučík mimo službu Gustav (Gyergiai) Haardt (1868 - 1949), v roce 1899 vykoupil od boletických sedláků několik pozemků. Jednak to byly pozemky pod dnešní tratí Děčín-Ústí n.L., blíže k řece, pro stavbu továrny na emailové nádobí; jednak pozemky za touto tratí, kde dal v roce 1900 vystavět dva domy pro zaměstnance - učednický a mistrovský dům č.p. 68 a 69, a o cca 350 metrů dále pak nechal postavit soukromou vilu č.p. 70. 

Haardtova vila

Projektantem a stavitelem Haardtovy vily byl děčínský architekt J. F. Diessl. Výstavba objektu trvala od podzimu 1899 do 8. února 1901; o dva týdny později byla stavba zkolaudována. Jedná se o dvoupodlažní objekt o délce 22m a šířce 16,5m, s arkýřem na dvorním průčelí a se čtyřbokou věží v severozápadním nároží. Oproti původnímu projektu, v němž byly vedle bohaté architektonické výzdoby navrženy také verandy na východní a jižní straně, jak v přízemí, tak i v patře, byla stavba nakonec provedena méně honosně.

Dispozice vily podle projektu byly následující - ve sklepě byt majordoma, kotelna a sklepní prostory; v přízemí i téměř identicky členěném patře pokoje, kabinety, a v obou patrech kuchyň a sociální zařízení. V půdním podlaží se pak nacházely obytné a půdní prostory. Vodovod byl v objektu zřízen r. 1900 přivedením pramenů z okolních pozemků, a stejný rok bylo zřízeno i ústřední topení, patrně parní. O dva roky později byla rozšířena vjezdová brána. Zároveň s vilou byla na severní straně vystavěna stájová budova (28x6m, včetně 4 stání pro koně, světnice pro štolbu a seníku), a r. 1906 byla na její západní straně rozšířena vozovna přístavbou o rozměrech 4x5m. 

Vybudováním továrny firmy Haardt & Comp. byla zahájena industrializace Boletic a jejich okolí, a Haardtův podnik se později stal jedním za tří největších průmyslových závodů v Boleticích. Přes jisté počáteční potíže (při výstavbě se zřítil komín, vysoký již 59 m) byla továrna v r.1900 uvedena do provozu. Protože výroba smaltovaného nádobí vyžadovala specializované řemeslné profese, přišli s Haardtem do Boletic také zkušení mistři ze Štýrska a z Korutan, kde měla tato výroba dlouhou tradici. Právě pro ně a jejich rodiny dal továrník Haardt postavit zmíněné zaměstnanecké domy. 

Prvních deset let stál Gustav Haardt v čele továrny jako její ředitel; ing. Adalbert Haardt se stal technicko-provozním vedoucím. Byla to doba hospodářské prosperity a mnoha nových investic. Protože brzy po výstavbě Haardtovy továrny byly v Boleticích založeny další průmyslové podniky, počet obyvatelstva prudce rostl a v obci panovala intenzívní stavební činnost (jen za čtyři roky 1904 - 1907 bylo postaveno 67 nových domů). V r. 1903 byla k továrně položena železniční vlečka, která byla v r. 1908 prodloužena, neboť továrna se po přikoupení dalších pozemků pod tratí r. 1907 ještě rozrostla – tehdy si údajně měla firma pořídit i vlastní lokomotivu.

Akciová firma a státní zakázky

V letech první světovou válku nastaly ve firmě velké změny - v listopadu 1911 byl Gustav Haardt zbaven funkce ředitele boletické továrny, a firma byla od 10. 7. 1912 přeměněna na akciovou společnost s rozšířeným názvem Haardt & Comp., Smaltovny a továrny na kovové zboží, a.s. (Emaillierwerke und Metallwarenfabriken, A.G.). Generálním ředitelem se stal Alexander Huppert, pocházející ze Štýrska. Společnost převzala s výjimkou vily a pozemků k ní rovněž celý haardtovský majetek. Ještě před válkou (nejpozději do r. 1913) byla v Boleticích zavedena výroba vojenského materiálu, a byly to patrně především státní zakázky, které podniku zajišťovaly prosperitu. Výrobní sortiment pro vojenské účely tvořily jak polní láhve, ešusy, kotle pro polní kuchyně atd., tak i vlastní munice - náboje, nábojnice, ruční granáty atp. Přeorientování výroby na válečné potřeby bylo zřejmě hlavním důvodem, proč boletická továrna nezůstala rodinným podnikem. Ve změněných podmínkách mohla dokázat víc akciová společnost, disponující silnějším kapitálem. Rokem 1912 tak zcela končí společné dějiny Haardtovy vily a továrny.

Po roce 1912 zůstal Gustav Haardt ještě nějaký čas v Boleticích, ale pak se vrátil do Rakouska. Vilu v r.1920 prodal drážďanskému obchodníkovi Robertu Schicketanzovi, který se zabýval exportem a importem chemicko-technického zboží, a na pozemcích k vile hodlal založit sklárnu, což nakonec nerealizoval. V letech 1921-1927 byl objekt pronajatý nájemníkům na byty. Roku 1928 upadl Schicketanz do konkurzu, a objekt opět měnil majitele.

Meziválečné a poválečné období

Novým vlastníkem se stal pražský peněžní ústav Kreditanstalt der Deutschen, který zde zřídil svoji pobočku. Ani tento způsob využívání vily ale neměl dlouhého trvání, neboť již r. 1929 byla budova znovu prodána, a to libereckému Svazu válečných poškozenců, vdov a sirotků (Bund der Kriegsverletzten, Witven, Waisen). Svaz zřídil ve vile zotavovnu (Erholungsheim), otevřenou k 1. 7. 1929, a pro její potřeby realizoval v letech 1929-1934 několik stavebních úprav (např. vestavba podkrovních pokojů, proražení dveří). Ubytovací kapacita dosáhla počtu 70 lůžek v celkem 22 hostinských pokojích. Od zahájení provozu do uzavření ozdravovny v r. 1937 prošlo zařízením 3445 osob. Dlouholetým správcem objektu byl inspektor Johann Mahrla, který bydlel ve vile již jako jeden z nájemníků v roce 1927.

Další stavební úpravy jsou známy z r. 1940, kdy v objektu sídlila pobočka říšské pracovní organizace NSKOV. Protože s pokračující válkou přibývalo raněných, byli úředníci vystřídáni vojáky - ve vile byla r. 1941 zřízena ozdravovna pro doléčení zranění utrpěných na frontě (Frontkämpferheim). Byla sice někdy honosně nazývána sanatoriem, ale jednalo se spíše o rekonvalescenční či rekreační středisko, které patrně sloužilo především důstojníkům německé armády. Ti byli nepochybně zabezpečováni všemi službami, takže ústní tradice, hovořící o vile jako o prominentním „bordelu“, nemusí být v rozporu s historickou skutečností. Majitelem objektu byl tehdy Říšský svaz válečných poškozenců (Reichsbund der Kriegsverletzten). S blížícím se koncem války zůstal ve vile pouze jediný nájemník; k existenci tradovaného lazaretu (v r. 1945) se žádné doklady nenašly.

O využívání objektu od května 1945 se nedaří zjistit nic přesného. Jedna z ústně tradovaných pověstí hovoří o sirotčinci; pokud se zde nacházel, musel tu být jen poměrně krátce a patrně soustřeďoval německé děti, jejichž další osudy určil odsun.

 
První nalezená zpráva se vztahuje až k říjnu 1947:  budova, „kde dosud byli umístěni přestárlí občané, byla adaptována na Domov mladých, kde byli ubytováni učni z nebočadské přádelny vlny.“ Zařízení se tehdy dostalo pod správu ONV Děčín - odboru Okresní sociální péče o mládež a k 30. 6. 1963 přešla správa výchovného dětského ústavu z ONV Děčín na KNV Ústí nad Labem. Během této doby bylo, kvůli nedostatku školních prostor, řešeno další setrvání ústavu (tehdy "Záchytného dětského domova") v obci, a Místní národní výbor prosazoval jeho přeložení na jiné místo v kraji, čímž by byly uvolněny prostory pro nižší školní ročníky; tato otázka byla vyřešena až v letech 1963-1965, kdy byla postavena nová budova základní školy. V letech 1967-68 byla na vile provedena generální oprava fasády (zachování původního členění, barva okrově žlutá se šedým soklem) a střechy (břidlicová krytina nahrazena plechovou). 

Vila jako majetek ústavu

Vila byla jako konfiskát v majetku a správě národního výboru v Boleticích, a až r. 1970 byla převedena do majetku ústavu (tehdy ZDŠ s dětským domovem). Zdržení bylo především kvůli směrnému územnímu plánu Boletic, jehož zpracování se táhlo od r. 1961 devět let; po roce 1970 se do majetku ústavu dostaly budovy i pozemky, využívané a obhospodařované ústavem, a to na základě žádosti o převod do vlastnictví z téhož roku. Stalo se tak mimo jiné v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí ústavních budov, resp. se záměrem stavby nového ústavního objektu. SKNV v Ústí n.L. spolu s Ministerstvem školství výhledově plánovaly v prostoru nad koupalištěm výstavbu nové základní devítileté školy s dětským domovem(autor studie arch. Kepka) a vila měla být využita pro bytové jednotky zaměstnanců ústavu. Na realizaci tohoto záměru, jehož součástí bylo i vybudování čtyřpodlažního ubytovacího trojtraktu, v němž se mělo soustředit 100 chovanců, však nikdy nedošlo.

Prostorová situace ústavu se začala řešit hned v letech 1970-72, kdy byla rekonstruována hlavní budova, rekonstruována a nastavěna dvorní budova (původně Haardtova stájová budova) a obě spojeny přístavbou spojovacího traktu (v suterénu kotelna s uhelnou, v přízemí šatny a sociální zařízení). Do dvorní budovy byly umístěny dílny a garáže a do patra klubovna a učebny; v suterénu vily byly zřízen sklad, prádelna, sušárna a dílna. 

Stavební činnost v areálu ústavu byla často prováděna svépomocí. V r.1971 byla vybudována přípojka vody k ústavnímu bazénu (vodní nádrži, původně Haardtově tzv. rybníčku) v parku - nádrž byla do té doby napájena pitnou vodou, a v r. 1973 bylo koupaliště zcela rekonstruováno. Velké stavební akce podnikl ústav v letech 1976-78. Jednalo se hlavně o novostavbu tělocvičny - zděný přízemní objekt tělocvičny byl přistavěn ke dvorní budově, a s vilou byl propojen chodbou; později, v r. 1988, bylo získáno povolení k nástavbě spojovacího traktu. Současně proběhla výstavba garáží na straně k Tylově ulici, tenisových kurtů a stožárové trafostanice, umístěné proti vjezdu do nádvoří ústavu; také byla položena 35 kV přípojka. V r. 1980 byl svépomocí přestavěn sklad, a od r. 1994 se pracuje na odstranění havarijních závad na vile (zatékání do prostor jídelny) a na zastřešení terasy (využití místnosti pro odpočinek). Žáci, chovanci či svěřenci se tradičně podílejí také na veřejných pracích v okolí - např. na výstavbě obecního koupaliště a podpůrných zdí v Nebočadech (před r. 1984), či na stavbě chodníků (r. 1988). 

Další objekty v majetku výchovného ústavu:

Dům čp. 170 (přízemní, zahradnický dům; dnes provoz ekonomického úseku) byl postaven r. 1907 Paulem Hauberem z Drážďan, který zde předtím koupil pozemky a na podzim 1906 založil školku a posléze i zahradnictví. Toto - nikoli bývalé Haardtovo - zahradnictví se stalo základnou pro pracovní činnost a výuku chovanců i pro vlastní hospodářskou činnost ústavu. V r. 1973 zřídil ústav v pronajaté místnosti v domě čp. 60 sezónní prodejnu přebytků zeleniny a květin, výpěstků ze školního skleníku.

Objekt byl v majetku obce Boletice jako konfiskát z r. 1945; r. 1971 byl po obtížných jednáních s MěNV Boletice převeden do majetku ústavu, který jej již dlouho využíval, provedl zde rozsáhlé adaptace a zřídil v něm byt pro topiče-údržbáře a řidiče. V r. 1978-80 byla, opět svépomocí, provedena rekonstrukce budovy (nástavba a přístavba, výměna oken a nová omítka). V objektu bylo zprovozněno ústřední vytápění, společné se školními skleníky. Rovněž došlo k rozšíření kapacity zařízení a umístění dvaceti chovanců v pracovně-výchovné skupině při ústavu.

V r. 1982 byl rekonstruován skleník, který sloužil k výuce učňů SOU, oboru dělník v zemědělské výrobě, jež bylo zřízeno při ústavu. Za uvedení skleníku do provozu získal ústav veřejné vládní uznání. R. 1984 byla rekonstruována kotelna pro vytápění skleníku, a rovněž komínové těleso, jako důsledek výbuchu kotle z 2. února téhož roku. Ústav byl pokutován za přestupek opomenutí stavebně-správního řízení. 

Dům č. 288, dnešní technický a IT provoz, též konfiskát v majetku MěNV, dali postavit r. 1932 úředníci Julius a Marie Hockeovi. Podsklepený objekt obsahoval kuchyni, 5 pokojů, neobytné prostory a podkrovní komory. Po převedení do majetku ústavu r. 1971 se z něj stal služební dům o dvou bytových jednotkách, využívaný ústavem pro zaměstnance. V r. 1977 rekonstruováno komínové těleso, které bylo v havarijním stavu.

Závěrem

K dalším významným prostorovým změnám dochází v letech 1993 - 1994, kdy je vybudována nová přístavba nad chodbou spojující ubytovací a školní trakt. Vznikají zde prostory pro nové učební obory - pracovník společného stravování, včetně nové cvičné kuchyně. Rovněž dochází k uzavření a zastřešení bývalé terasy, která se tím mění na zimní zahradu. V pozdějších letech je však využívána jako místnost pro provozování zájmových a sportovních aktivit, zejména stolního tenisu. V této podobě se objekty Výchovného ústavu zachovaly až do současnosti.

Tolik lze dohledat k historii budov dnešního Výchovného ústavu Boletice.

Samotný Dětský výchovný ústav v Boleticích však prošel během let několika organizačně správními změnami, jejichž vliv na funkci a chod ústavu ale nemůžeme nikterak prezentovat: v archivních fondech OÚ Děčín a OÚ Ústí nad Labem nebyl nalezen žádný související spisový materiál. Nenašla se ani kronika ústavu, ani kniha zachycující stav svěřenců, které se nacházely v ústavu ještě v polovině osmdesátých let. Z tohoto důvodu není k dispozici dostatek zpráv o vlastní činnosti ústavu.